|
|
 |
|
|
Pět Kouzelných Amuletů - Román - Kapitola třetí |
 |
 |
 |
|
Napsal uživatel jnsfbi
|
|
Čtvrtek, 08 Prosinec 2005 10:52 |
autor: Tomáš Krajča
ilustrace: Olga Fábry
Kapitola třetí
Nebylo o
tom nejmenšího sporu. Městečko Gadmore umíralo. Pach smrti se nesl úzkými,
zaplivanými uličkami. Èlověk mu neunikl na širokém náměstí, v hospodě, v
kovárně, ani opodál v zahradě. Vycházel z radničního komína, točil se nad
stojatou vodou v kašně a vznášel se nad střechami nízkých domků. Nad městem
vlály černé vlajky a všudy prostupoval temný nádech beznaděje.
"Neměl jsi sem chodit, cizinče, tady leda smrt najdeš,
kdepak práci. Na tu teď nikdo ani nepomyslí, co ta hrůza začala…" uvítal
Tveirana hostinský.
"Nevybral jsem si, jak se zdá, nejlepší čas
pro návštěvu," pronesl čaroděj polohlasně, upínaje svůj pohled na jen zpola
zakryté tělo na lavici.
"To věru ne. Ale snad se tě to nechytne,
jsi mladej, máš tužší kořínek."
"Co to je za nemoc?"
"Inu, já
tomu nerozumím, ale felčar říkal, že to je nějakej divnej mor či cholera a ještě
bůhvíjaký jiný názvy, ale nikdo si je nepamatuje."
"Øíkal?"
"No jo, jsi bystrej… Předevčírem ho to skolilo taky. Nalejval se
všelikajýma lektvarama a bylinky si vařil a kouřilo se z jeho baráku, jak kdyby
měl do hodiny vyhořet, ale že by mu to nějak pomohlo…"
"Byl to
čaroděj?"
"Ale jo, to jo… Žádnej velkej mistr, co si budem
povídat, ale ledacos dokázal. Škoda ho."
"A nějakého jiného
doktora nebo magika ve městě máte?"
"Bohužel, bohužel…"
"To je špatné… Chtěl bych vám pomoci, jak bude v mých silách, ale
musím se o té nemoci dozvědět pokud možno co nejvíce - jaké má příznaky, jakého
je původu, jestli je součástí nějakého zakletí. Neporadím si s tím, když nebudu
vědět, o co jde…"
"Ty? Ty bys nám pomoh, jo? Neříkej, že jsi taky
felčar? Spíš nějakej študent, ne?"
"Jsem čaroděj."
"Èaroděj? Teda… pane, nerač se urazit, ale na magika nevypadáš ani co
by za nehet vešlo."
Tveiran si povzdechl, napnul
mysl ke svému vyprázdněnému půllitru, a nechal ho letět vzduchem směrem k pípě.
Postavil ho na správné místo, natočil si nové pivo, poslal si jej zpět ke stolu,
pokynul strnulému hospodskému a s gustem si z něj přihnul.
Myšlenky Jakuba z
Henseltu obvykle patřily vzletným výšinám poezie, či kouzelným křivkám ženského
těla. Momentálně se v nich ale častěji objevovaly pouta, skřipce, žhavá železa -
a k tomu ohavná tvář místního pána Zarkyrana.
"Co mi udělají? Co
mi budou dělat? Co mi můžou dělat?" vyzvídal zoufalým hlasem na svém zdrchaném
spoluvězni.
"Jo, chlapče, to ti nepovím… tady ti můžou udělat
všechno… úplně všechno…" pronesl chraplavým hlasem zjizvený a na nejrůznějších
místech popálený stařík, načež se zakuckal a vyplivl jedovatě zelený hlen.
"Za co tady seš, hochu?" zeptal se vzápětí.
"Nevím! Já
vůbec nevím! Přijel jsem jako naprosto počestný trubadúr, odehrál jsem svoje
vystoupení na hradě a… ehm… přespal jsem v ložnici paní Kláry-Marie… co je na
tom ksakru nezákonného? A přece mě už v noci chtěli sebrat a ráno mě chytli a
dotáhli sem. Copak se tohle smí? Museli si mě splést, musí mě pustit, to je
nezákonné, to přece nemůžou takhle nechat."
"Uklidni se, hošku.
Zdá se, že jsi ještě nepochopil některý základní zákonitosti, který v tomdle
kraji platěj. Tady nejsou žádný zákony, rozumíš? Tady vládne Zarkyran a co řekne
on, to je zákon, i kdyby se ti to stokrát nelíbilo. A jestli se ti povedlo ho
naštvat, tak seš prostě v prdeli a vocaď už se nedostaneš ani kdybys mu stokrát
volízal boty."
"Ale… ale… to je tyranie! Copak nespadá Bwurk pod
královskou korunu? Musí tady přece platit královské právo."
"Královský právo? Nenech se vysmát… Na to Zarkyran i všechny jeho
stráže zvysoka kašlou…"
"Ale… to přece nejde. Proč s tím někdo
něco neudělá?"
"Nikdo si nechce Zarkyrana rozzlobit. On není
jenom čaroděj, on je zatraceně schopnej čaroděj, možná nejlepší v celým Nyronu.
A jak chceš bojovat proti kouzlům?"
"Nevím… já nevím! Co mám
dělat? Já jsem básník, poeta, nechci shnít v takový smradlavý díře jako tady.
Musím se nějak dostat ven."
"Pokud jde o todle, no, to se ti
možná docela brzo splní. Vsadil bych se, že si te vezmou pořádně do parády ještě
dneska. Koncekonců, mám takový pocit, jako by už někdo šel. Slyším kroky."
"Panebože… ne! Já nechci na mučidla! Pomoc!"
"Zvykneš
si… Ale ještě nepanikař, todle nebudou strážný, jsou to měkký ápoty. To bude
asi Eliška."
"Eliška?"
"Dělá tady na hradě, nosívá
nám každej den jídlo. Ahoj, Eliško."
"Nazdar Medarde. Jé, a ty
jsi kdo?"
Pohled na sličnou a příjemnou hradní
komornou oprášil i ve zbídačeném Jakubovi zbytky dvorského vychování.
"Jakub z Henseltu, poeta, básník, pěvecký mistr k vašim službám,
drahá dámo."
Kontrast zdvořile se uklánějícího Jakuba a prostředí
potemnělé, proplesnivělé a zakrvavené hrobky způsobil, že se Eliška zplna hrdla
rozesmála.
"Ale no tak, Eliško, to není slušné. Kdo má vydržet
pohled na tvojí bezstarostnou tvář při pomyšlení, že ho za chvíli odtáhnou na
mučidla…"
"Na mučidla?"
"Baže, na mučidla. A na ty
nejtvrdší. Zítra tady najdeš trosku spíš než galantního dvořana."
"Pane Jakube, co jste proboha provedl?"
"To je na tom
nejhorší, milá Eliško, vůbec nic. Vůbec nic! Dovolil jsem si poctít svou hrou
včerejší hostinu a odejít z ní společně s paní Klárou-Marií. A než jsem se
nadál, už po mně najednou šli, jako bych byl největší zločinec. A teď tu trčím,
bez valné naděje, že se kdy dostanu ven."
"Jej, vy máte ale
smůlu…"
"Ale když vidím vás, všechno to jde stranou. I v neštěstí
ke mně byli bohové milosrdní, když se můžu ve svém utrpení potěšit aspoň
pohledem na tak krásnou osobu."
"Nepovídejte," uculila se Eliška
a mírně se zarděla.
"Jen se nedělejte! Nesnažte se mi namluvit,
že vám ještě nikdo neřekl, že celou slavnou Kláru-Marii strčíte do kapsy i
chlupama, kterých má ostatně na nesprávných místech požehnaně, co si budeme
povídat?"
"Teda, na co vy hned nemyslíte. Vsadím se, že byste mi
teď nejradši dal pusu a kdo ví, jestli jen to… jako byste vůbec nebyl ve
vězení."
"A kdyby? Dovedu ocenit něžnou krásu, když ji vidím, i
kdybych se třeba smažil v samotném pekle."
Eliška se zarděla
ještě více, rozhlédla se obezřetně na všechny strany, udělala významné gesto
směrem k Jakubově spoluvězni, přitočila se k trubadúrovi a dlouze a něžně ho
políbila. Pak se ústy přiblížila k jeho hlavě ze strany a zašeptala:
"Držte se. Udělám pro vás, co budu moci. Dnes v noci určitě nesmíte
usnout!"
"Ano," odpověděl Jakub.
Kolik v tom bylo
poslušné odpovědi na příkaz a kolik toužebného povzdechu, těžko soudit.
Mořská víla Arya zacákala posledními mohutnými
plaveckými tempy, pak se vytáhla na písečnou pláž poblíž městečka Gadmore a
rozhlédla se. Okolí bylo liduprázdné. Chvíli postála a rozkošnicky hlubokými
vdechy a výdechy vychutnávala chu a lehkost čerstvého povětří. Po zkázonosné
nákaze už nebylo ani památky a vyjít z vody bylo opět bezpečné. Po chvíli
spustila pohled k zemi, vybrala si příhodný plochý kamínek, rozložila na něj své
pěkně formované tělo a oddala se odpočinku. Sluneční paprsky ji příjemně hřály a
vyvolávaly na mořské vodě přizpůsobené kůži příjemné mravenčení. Byl krásný den
a Arya si jej mínila patřičně užít.
Z blaženého odpočinku ji však
pár minut nato vytrhl zvuk kroků.
"Zatracení lidé… musí se zrovna
teď tady poflakovat…" ulevila si víla potichu.
Chvilku ještě
zvažovala, zda přece jen nezůstane ležet a nebude blížícího se člověka okázale
ignorovat, představa, že jí bude s vyvalenýma očima okoukávat ji ale rychle
probrala. Arya vyskočila na nohy, odběhla ke skalní formaci a schovala se v
jedné škvíře, odkud měla výhled na celou pláž.
Brzy nato se ze
zákrutu pěšinky vedoucí od města vynořila postava. Byl to muž. A ne jen tak
ledajaký. A tak tím, kdo ve skutečnosti vyvalil oči a zůstal němě zírat, byla
sama pyšná víla.
Gadmorský kovář Forn se mezitím posadil přímo na
místo, kde předtím ležela Arya, složil nepřítomně ruce do klína a upřel svůj
prázdný pohled na hladinu před sebou.
On vzdychá, uvědomila si po
chvíli víla. On vzdychá a kdyby to nebyl chlap jako hora, dal by se nejspíš do
pláče. Co se mu stalo? Co se mu jenom mohlo stát? A přece je i v smutku tak
krásný… Arya se roztřásla. Vzápětí si poručila, aby se nechovala jako blázen, a
rysy její tváře ztvrdly. Okamžik nato už se ale opájela představou kovářovy
usmívající se tváře. Jaké by to mohlo být… a kdyby ten úsměv patřil mně… ne! Ne,
musím se ovládnout. Je to jen člověk. Určitě by mě nechtěl a kdyby ano, stejně
by mě zradil, zabil, zničil.
Přesvědčila se. Klíčící semeno lásky
nevyhnalo zelený stonek. Určitě ne. I když... zase tak docela jistá si nebyla.
Ano, on by mě asi nechtěl… určitě nechtěl. Ale já jeho?
"Lindo, už vím, co
s tebou udělám," řekla jednoho krásného (kdy záplavy lijavce málem vyplavily z
kořenů celý Twelžin stromový domov) dne čarodějka své schovance.
"Naučíš mě magii, Twelgo? Že ano, naučíš mě čarovat! Já to věděla!
Sláva! Sláva!"
"Ne tak docela, Lindo. Rozhodla jsem se, že tě
pošlu do klášterní školy."
"Cože? Ale… tam se magie neučí, že
ne?"
"Přesně tak. Zato se tam naučíš všechny praktické věci pro
život. Naučíš se domácí práce, starat se o zvířata - a co budeš chtít i z knih.
Posílám tě do kláštera v Nieguse."
"Ale kněžky neumějí čarovat. A
budou mě určitě nutit se modlit! Já tam nechci, Twelgo!"
"Bude to
pro tebe nejlepší. Já tě učit nemůžu, potřebuješ se taky dostat mezi lidi.
Najdeš si tam spoustu přátel. A nemysli si, modlitba ještě nikdy nikomu
neuškodila. Přežiješ to."
"Jak dlouho tam budu muset být?"
"Můžeš tam být jak dlouho chceš, ale nejméně pět let. Dostaneš
základní vzdělání a sama si vybereš, co se chceš učit dál."
"A to
tam budu celou dobu? Už se neuvidíme? Ty se mě chceš zbavit…"
"Vůbec ne, Lindo, miláčku. Věř mi ale, že je to pro tebe v tuhle
chvíli to nejlepší. A neboj se, že bych na tebe zapomněla…"
"Musíš mě jezdit navštěvovat! Ne, já budu jezdit sem. A často."
"To je určitě dobrý nápad. Neboj se, Lindo, vždycky tě ráda uvidím.
Nebude to tak hrozné, jak si myslíš, určitě ne…"
"Věřím ti…
maminko."
|
|
Aktualizováno Čtvrtek, 08 Prosinec 2005 15:10 |
|
|
 |
|
